Vánoční deník: Velké finále

Pro ty, kteří se v předvánočním shonu začali trochu ztrácet, připomínám, že moje manželka Jana má pořád nohu v sádře, dvojčata se enormně těší na Ježíška a naši domácnost stále okupuje tchýně. A kapr ve vaně.

Tip: Dárky nechte zabalit balicí službou

Jak se blížil vytoužený čtyřiadvacátý prosinec, začínal jsem být nervóznější a nervóznější. Dárky objednané z internetu nikde. Možná jsem si neměl hrát na hrdinu a raději sáhnout po e-shopech, které doručení do Vánoc garantují. Anebo dát na radu Jany a nakoupit je v přeplněných supermarketech.

Když se mi doma dvacátého třetího sešla jen polovina objednaných věcí, rezignoval jsem. Obrnil jsem se vší možnou trpělivostí a vyrazil do pekla pro každého programátora – mezi lidi. Ale buď jak buď, povinnost jsem splnil a něco pod stromečkem bude. Dokonce jsem pořídil i krásný vánoční papír s pohádkovými postavičkami. A vlastnoručně ty dárky zabalím. To budou všichni koukat!

Páni, to balení dárků je nějak těžší, než to vypadá.

Pánové, že vy máte pod čepicí a necháváte si je zabalit od balicí služby? Jestli ne, vřele to doporučuju. Protože ty moje balíčky po hodinovém snažení, marném boji s izolepou a hromadě natrhaného papíru a mašliček vypadají, jako by je přežvýkala kráva. Nedalo by se tomu říkat moderna?

Karel kaprobijec

Druhý den ráno jsem byl násilně vzbuzen poskakujícími dětmi. Bylo nekřesťansky brzo, ale Tadeáš s Matoušem se už dožadovali začátku štědrovečerních příprav. Jana to celé zase nechala na mně a demonstrativně zůstala v posteli.

A tak jsem našel kdesi stojan na stromek a snažil se jej tam rovně upevnit.

„Tati, proč je ten stromeček nakřivo? A proč je takový ježatý?“ chtěli vědět kluci.

Přísahám bohu, že rovněji to postavit nešlo! A ježatý… asi jsem měl zkrátka koupit osvědčený smrček.

Nechal jsem kluky zdobit stromeček a začal se psychicky připravovat na nejtěžší úkol dne. Musím picnout kapra.

Můj tatínek byl na to machr. Vzal utěrku, chytil kapra, praštil ho, pak říznul a nechal vykrvácet. A když to zvládnul on, zvládnu to i já. Jenže to byl domácí kutil a já jsem programátor. Takže, hluboký nádech a jdeme na to…

„Karle, ty jsi nemožný, vždyť to zvíře trápíš!“ To nebyla Jana, ale tchýně. Přišla do koupelny, ve které jsem se zrovna v tu chvíli snažil chytit kapra, který mi vyskočil a mrskal sebou na podlaze. Otvíral na prázdno pusu a vyčítavě koulel očima. Ještěže to kluci nevidí!

„Ale…“ snažil jsem se namítnout.

„Pusť k tomu někoho, kdo tomu rozumí,“ odstrčila mě nekompromisně tchýně- Chytla zručně rybu do utěrky, udělala bác-bác a bylo to. To víte, žena z venkova. Bohudík mi nesvěřila ani vykostění. Prý se vnitřnostmi probere sama. Já bych jen akorát protrhl žlučník.

Kdybych vařil já, byly by párky…

Šel jsem tedy zkontrolovat kluky. Se zdobením už finišovali. Asi jsem na ně měl dohlédnout o trochu víc, protože na tom koštěti (ano, ten stromek byl opravdu hrozné koště) skutečně bylo vidět, jako by ho zdobily dvě malé děti. Na stromečku totiž existuje určitá výšková hranice, nad kterou děti nedosáhnou. Vrchní kužel byl tedy naprosto nedotčený.

Kolem poledne jsem začínal mít hlad. Kluci rovněž a dávali to hlasitě najevo. Víte, u nás se totiž drží nefalšovaná tvrdá hladovka s potměšilým cílem vidět zlatého čuníka. Nevím jak vy, ale já jsem vždycky maximálně viděl tak zlaté mžitky, jak jsem z hladu začínal omdlívat.

Večeři vzala pod svá křídla manželka s tchýní. Naštěstí! Kdybych vařil já, byly by párky.

A pak Tadeáš s Matoušem začali být nesnesitelní. Fňukali, otravovali a nejradši by zamířili do obýváku ke stromečku. Ten už byl několik hodin zavřený, aby tam jakože mohl přijít nerušeně Ježíšek.

A tak mě Jana vyhnala s nimi ven.

Štědrý večer nastal, cože nám přichystal?

Do zimy! Vyhnala nás ven do zimy.

Sníh sice nějak zapomněl nějak napadat, ale mráz byl pořádný. A já jsem si chtěl napsat jeden pěkný vánoční program…

A pak konečně, konečně! …jsme se vrátili domů. Promrzlí až na kost, s kručícím břichem a s dychtivým očekáváním. Štědrovečerní stůl byl připravený a dárky už by měly být bezpečně přemístěné pod stromeček.

Nebudu vás napínat. Kost v krku nikomu nezaskočila a nikdo nebyl opařen polívkou. Časový spínač nám přesně v sedm večer rozsvítil stromeček a kluci se k němu jako dvojhlavá smečka vrhli. I ty dárky jsem nakonec zvolil jakž takž dobře. Dvojčatům se autíčka na ovládání líbila a šperkovnička Janu příjemně překvapila.

A pak!

To přišlo.

Jsem zkrátka táta na plný úvazek

Jana se zrovna vracela z koupelny, belhala se na patičce, já jsem seděl s mísou cukroví na klíně, kluci trajdili s autíčky po celém pokoji (nejlepší dárek večera a je ode mě!) a tchýně se probírala darovanou kosmetikou…

Svist! Křup! Prásk! A křik.

Úžasný úhybný manévr Tadeášova autíčka. Vyhnul se krabici. Ale přímo Janě pod nohy.

Zakopla. Skácela se na zem. A zcela zřetelně jsem slyšel to ošklivé křupnutí.

Co vám budu povídat… ten držkopád neměl dobrý konec. Na Štědrý den k nám musela přijet sanitka. Aby odvezla Janičku do nemocnice, kde jí dali sádru i na druhou nohu. A rovnou si ji tam jako nechodící chudinku nechali.

Veselé Vánoce všem. Víte, co to pro mě znamená? Karel programátor se role otce na plný úvazek jen tak nezbaví…

Předchozí díl si můžete přečíst zde.