Vánoční deník: Vánoční katastrofa startuje

„Karlíku!“ zašveholila do telefonu Janička. To je moje žena a já ji mám skutečně rád. Ale to oslovení by si mohla odpustit – vždycky si vybavím továrnu na čokoládu. Byl jsem ještě v práci – pracuju jako programátor a tahle část programu prostě byla výzva. Kdybych to nedodělal, myslel bych na ten kus kódu celou noc. „Karlíku, prosím, vyzvedni kluky z družiny.“

Kluky, o kterých je řeč, máme dva. Dva naprosto identický. Akorát se jeden jmenuje Tadeáš a druhý Matouš. Jména vybírala žena.

Chtěl jsem protestovat, že se mi to nehodí, ale Jana mě ani nepustila ke slovu. „A zkus si pospíšit, ve družině za půl hodiny zavírají. Matýskovi musíš v lékárně vyzvednout kapky na kašel a Tedík má za trest jeden úkol navíc, tak na to taky prosím dohlédni.“

Poučení pro pány: nezavěšujte!

Byl jsem ještě asi v kódovém opojení a myšlenkami jsem byl u toho zapeklitého problému, a tak jsem Janu příliš nevnímal. Ano, já vím, že jsem si to teď u všech čtenářek rozházel a že to je voda na jejich mlýn: další chlap, který neposlouchá, co mu žena říká. Ale zkoušely jste, dámy, někdy programovat? Úplně vás to pohltí. I když vás možná ne…

Teď zpětně vidím, že kdybych býval víc poslouchal, ušetřil bych si nejedenu nepříjemnost, ale takhle jsem to telefonu jen prohlásil:

„Ano, broučku, neboj, o všechno se postarám. Ale teď musím končit, mám tady jeden závažný problém, vynahradím ti to večer.“

Poslal jsem ještě jednu virtuální pusu a zavěsil. To jsem neměl dělat. Takže pánové, poučení pro vás: Nikdy, skutečně nikdy, nezavěšujte jako první. Je totiž dost možné, že se tím připravíte o zásadní část sdělení. Jako já.

„Haló, tady školní družina…“

Na družinu a naše dva rarášky jsem samozřejmě zapomněl. Ano, dámy, zase ten neschopný chlap a jeho nezodpovědnost. Užuž jsem onu část programu dotáhl skoro už do konce, když tu další telefon.

„Haló, pane Vopšálek, tady paní Nováková ze školní družiny. Tadeáš s Matoušem tady na vás čekají, přijďte si prosím pro ně.“

To není možný. Jana dala telefon i vychovatelce do družiny. Jak má člověk pracovat, když ho neustále vyrušují?

Ale nebojte, i když jsem programátor, umím být dobrý táta. Takže jsem se sbalil rychleji, než byste řekli školní družina a už jsem svištěl pryč. Cestou mě přešla zlost na Janu, že moje telefonní číslo rozdává všude možně, a vystřídal ji zcela oprávněný strach z toho, co řekne tomu, až zjistí, že jsem na kluky zapomněl. Asi jsem vážně roztržitý, ale ani v tu chvíli mě nenapadlo přemýšlet nad tím, proč mám kluky vyzvedávat právě já…

„Kde je máma, tati?“

„Čau tatííí!“ zapištěli chlapci, sotva mě uviděli. Jeden měl zelenou mikinu, druhý modrou. Věřili byste tomu, že je ani po šesti letech v některých situacích nedokážu rozeznat? Když byli malí, tak jsem si je i přes Janiny protesty označkoval fixou na čelo. Dítě A a dítě B.

Díkybohu za to, že alespoň vím, kam chodí do školy. Je totiž od nás jen jeden blok. Když jsme je uklízeli ještě do školky, nejednou jsem se při hledání ztratil. Takhle mě čekal jen labyrint školních chodem. Ale naštěstí mají prozíravé vedení a cesta ke školním družinám lemují šipky – očividně kreslené dětskou rukou…

„Kde je máma?“ zeptal se Matouš. Nebo Tadeáš?

„Víš…“ začal jsem a v tu ránu jsem si uvědomil, že nevím. A že mi to nejspíš mělo přijít divné už před notnou chvílí. Neváhal jsem proto a už jsem žhavil telefon.

„Janičko, broučku, prosím tě, proč jsi vlastně kluky nevyzvedla ty?“

„Karlíku, já jsem ti to chtěl říct už předtím, ale ty jsi my to zase už vypnul. Jseš nepoučitelnej!“ Taková výtka se dala čekat. Kaju se a jsem ochotný přijmout náležitý trest. „Už jsi kluky aspoň vyzvednul?“

Nosí šestileté děti plínky?

Ujistil jsem ji, že jsem dokonale zodpovědný otec. Já a zapomenout na vlastní rodinu? Doufám, že se nedozví pravdu.

„Víš, Karlíku, já jsem dneska ve škole – “ Jana dělá učitelku na prvním stupni. „ – dneska jsem ve škole zkrátka upadla na schodech. Trošku nešikovně a povedlo se mi zlomit si nohu. Jsem teď v nemocnici a domů mě pustí za týden. Prosím tě! Teď se hlavně postarej o kluky, udělej, co jsem ti řekla a pak za mnou můžeš přijet.“

No to potěš pánbůh. Nejsem věřící, ale teď by se mi nějaká ta pomoc seshora hodila. Chudák Janička. A chudák já – co teď budu dělat? Copak já vím, jak se postarat o rozjívená šestiletá dvojčata? Co takové děti vůbec jí? Z toho, co umím připravit já – párky a čaj? A jen pro jistotu – takhle velké děti už plínu dávno nepotřebují, že?

Byl jsem připravený přijmout trest za svou zapomnětlivost, ale tohle je na mě trochu silný kafé. Janičko, jak já to bez tebe zvládnu? Už tehdy jsem si říkal, že nás letos čekají asi pěkně vyvedené Vánoce…

Další díl na vás čeká zde!