Vánoční deník: Už máš dárky, programátore?

Moje milovaná Jana sice už na sádru dostala patičku, takže se s radostí může jakž takž s berlemi pohybovat. Ale to neznamená, že tak dělá. Mám dojem, že se tak rozlenošila a zvykla si na ten luxus, že se o ni všichni  starají, takže se jí zpátky do běžného života zkrátka nechce.

Proto jsem se neměl divit, když mi před nosem přistál další seznam věcí, které mám zařídit. Tentokrát na něm už nebyly žádné domácí práce (pochválen buď bůh věčného uklízení, že mu to již stačí!), ale vánoční záležitosti. A jestli v jejich plnění selžu, zkazím Tadeášovi a Matoušovi celé Vánoce. Úkol hodný superhrdiny!

Abych zas tolik nepřeháněl – spoustu věcí jsem tak jako tak každý rok dělal. Třeba jel koupit stromeček. Jana sice jezdila se mnou, abych nekoupil nějaké koště, jak s oblibou říkala, ale ta hlavní chlapská práce přece jen zůstala na mých bedrech – totiž odtáhnout ten stromeček do auta a pak do třetího patra.

Tak co na tom seznamu máme?

Smrček, nebo borovička?

Stromeček – vždyť jsem o něm akorát mluvil, to bude brnkačka. Jenže nebyla. Jana totiž odmítla jet se mnou – že by mi stejně jenom překážela a že jsem šikovný a zvládnu to sám.

„Kup smrček, asi tak metr a půl,“ řekla jenom a zase se věnovala televizi. Zkrátka se jí nechtělo, lenošce!

A tak jsem vyrazil. Na místě, kde stromky každoročně kupujeme, je letos neprodávali. Musel jsem objet půlku města, než jsem na nějakého prodejce narazil.

„Dobrý den, potřebuju nějaký smrček, metr a půl vysoký,“ oznámil jsem prodejci.

„Smrček, pane? Ty jsou letos drahé, jen tak mezi námi, nechcete zkusit borovičku? Krásně voní a navíc jsou letos v módě.“

„Žena řekla…“

„Žena?“ skočil mi do řeči. „Žena nemá do výběru stromu co mluvit – to je chlapská práce. Uvidíte, jak bude nadšená. Borovičky jsou moc hezký, víte?“

A já vůl jsem se nechal přemluvit. Mimochodem mě asi natáhl – borovice rozhodně není levnější než smrček. Doma jsem to samozřejmě schytal. Netuším proč. Borovičky jsou přece pěkné, hezky voní a jsou v módě. Ale Janička si to nenechala vysvětlit.

Šplouchy, šplouchy, kapr žere… housku?

Druhou položkou na seznamu byl kapr. Každoročně jsme kupovali jednoho kapra – už zabitého a vykostěného. A když jsem šel ke kádím u supermarketu, neměl jsem v plánu to měnit.

Ale jak jsem čekal ve frontě a sledoval jsem kapříky v kádi. Vzpomněl jsem si, jak moje rodina – když jsem ještě malý Karlík – kupovala kapra živého. Tři dny byl ve vaně a na Štědrý den ho můj táta praštil paličkou. Já jsem kapříka krmil houskou (kterou vůbec nežral) a proháněl ho v tom malém prostoru, který měl před svým štědrovečerním osudem k dispozici. To byly ty pravé Vánoce. Jak je krásné si zavzpomínat!

A tak jsem se rozhod, že klukům zařídím taky takové a koupil jsem kapra živého!

„Kluci, pojďte se podívat!“ zavolal jsem na ně z koupelny, kde jsem kapříkovi napustil studenou vodu a vypustil ho.

„Jé, tatí, to je kapr. A plave. My si ho necháme? My ho letos nebudeme jíst? Tatí! A kde se budeme koupat? Tatí? Co kapři jedí?“

Byli z něj nadšení. A mě to tak zahřálo u srdce!

Z táty bude vrah

„Kluci, toho kapříka jíst budeme. Na Štědrý den se zabije, já ho vykostím a maminka z něj připraví ty výtečné řízečky, co dělá každý rok,“ vysvětlil jsem jim a trošku se mi podlomila kolena. Teprve teď jsem si uvědomil, že to budu muset být já, kdo chudáka kapra zbaví života.

„Mami! Mami! Z táty bude vrah!“

Kluci vyletěli z koupelny jako střelení a hned za Janou. Ta o kaprovi ještě nevěděla. Teda, teď už jo, protože jí Tadeáš s Matoušem dopodrobna vylíčili, jak mám připravených deset způsobů, jak kapra usmrtím. A že oni by si ho nejraději nechali.

„Karle! Ty ses zbláznil! Co to sakra vymýšlíš za kraviny?“

Oheň byl na střeše a já si zase vyslechl, jak jsem nemožný. Začíná mě to unavovat.

Ještě jsem měl sjet na velký nákup – brambory na salát, něco dobrého k pití, zelenina, kaviár a tak. A to už mě Jana samotného nepustila. Nejspíš se bála, že bych dokázal zvorat i to a místo mrkve koupil třeba kedlubnu. Tak se mnou poslala tchýni. A protože jsme sehrané duo, skutečně jsem si tuto položky v seznamu mohl odškrtnout bez nějakého zaškobrtnutí.

Dárky koupíme přes internet, drahoušku

Ovšem poslední položka tak jednoduchá nebyla. Měl jsem zařídit dárky. Člověk by myslel, že si je Jana všechny objednala přes internet už v listopadu. Alespoň já bych to tak udělal, kdybych měl zlomenou nohu. Ale ne, ona mi jen sepsala seznam věcí, které mám někde, opakuji NĚKDE, koupit.

Byly tam hračky pro kluky i nějaká kosmetika pro její mámu. A protože k nám na večeři přijdou i moji rodiče, tak nějaké drobnosti i pro ně. Pro mě nic. Asi jsem zlobil a dostanu velký kulový.

CILILINK!

V tu chvíli se mi v hlavě rozezvučel poplašný zvoneček. Vždyť já taky dárky ještě pro nikoho nemám! Do Štědrého dne zbývá pět dní, z toho dva připadají na víkend. Stihnu je objednat z internetu? I ty, co chce Jana? Vůbec se mi totiž nechce chodit do nákupních center do toho šílenství.

Jana ovšem o nějakých nákupech přes internet nechtěla ani slyšet. Prý přijde místo hračky cihla, a to ještě až po novém roce. Jak je zpátečnická! Tak jsem se s ní vsadil, že ne. A svoje dárky nakoupím v e-shopech. A pro ty její tedy někam sjedu.

Vánoční šílenství jsem přežil a pak v klidu objednal svoje dárky z internetu. Janě jsem jako ten nejlepší vánoční dárek vybral tu šperkovničku, kterou prý tak chtěla. K tomu nějaké zlaté cetky podle rad vánočního rádce a pěkné spodní prádlo. Doufám, že od loňska nepřibrala a má stále stejnou velikost…

Tak a teď jen doufat, že to všechno do Štědrého dne dorazí. Vánoce už opravdu přicházejí!

Přechozí díl najdete zde.

Jak celý příběh dopadne se dozvíte tady.