Vánoční deník: Jak jsem ztratil dítě: část 2.

Haló, hledají se dvojčata!

Rozhlédl jsem se kolem sebe a snažil jsem se vzpomenout si, kdy jsem je viděl naposled. Tchýně očividně začínala být trochu nervózní.

Hledali jsme je všude. Rozdělili jsme se a prošli několikrát celý trh, volali jsme na ně a ptali se kolemjdoucích, zda je neviděli. Dokonce jsme je nechali vyhlásit místním rozhlasem, ze kterého pouštěli koledy.

Ale kluci nikde.

A to už jsem začínal mít strach. Co teď jenom dělat? Jít na policii? Nebo zavolat Janě? Z obou představ jsem měl docela strach. Po hodině marného hledání však zvítězil zdravý rozum a já se rozhodl udělat tu správnější věc. Jít na policii.

Tchýně samozřejmě nesouhlasila, ale protože u sebe neměla mobil (copak jej používá jako pevnou linku?) a já jsem volat odmítl, poslušně šla se mnou.

Co vám budu povídat, kdo už někdy byl na policii, ví, jak to tam chodí. Já jsem tam ještě nikdy dřív nebyl, takže sem to nevěděl, ale příliš mě to nenadchlo.

Seděl jsem tam na židli, tchýně vedle – a když tu najednou telefon.

„Karle?“ Byla to Jana. „Můžeš mi, prosím tě, vysvětlit, proč Tedík s Matýskem přišli domů sami? Kde jsi? A kde je maminka?“

Sláva, našli se!

A je to tady. To, čeho jsem se na světě nejvíc bál, právě nastalo.

„Na… na policii?“ vykoktal jsem. A to už se na mě s despektem díval i samotný pan policista. Na jednu stranu jsem pocítil strašnou úlevu, že jsou kluci v pořádku. Na tu druhou jsem se upřímně začínal děsit chvíle, kdy se Janě podívám do očí. A koneckonců ani pohled policisty nebyl moc příjemný. Takže jsem poděkoval a se slovy, že se kluci našli, se co nejrychleji spakoval.

Doma mě čekalo peklo. To, že má Jana nohu v sádře jí vůbec nezabránilo, aby mě seřvala jak malého kluka.

„Jak jsi mohl něco takové dopustit? Mohlo je zajet auto, mohl je někdo unést, mohl je sebrat nějaký feťák!“

Seděl jsem ani jsem nedutal a přemýšlel, k čemu by byli jednovaječná dvojčata nějakému feťákovi. Že by si myslel, že už vidí dvojmo a nemusel se dál dopovat?

Když bylo po všem, navštívil jsem dětský pokojíček a chtěl po klucích vědět, kam se to ztratili.

„Víš, tati, ty a babička jste vypadali, že se vám ty trhy strašně líbí! A nás to tam nebavilo. Ale nechtěli jsme, abys kvůli nám musel jít dřív domů a přišel o tu zábavu. Tak jsme šli sami.“

Tak… nechtěli mi zkazit zábavu na trzích. To je od nich hezké. Teď už jim na zadek dát nemůžu.

Předchozí díl najdete tady.

Další díl na vás čeká zde.